Evropská rada
LS definitivně potvrzuje a dotahuje institucionalizaci Evropské rady (která vznikla jako neformální summit v 70. letech a ve smlouvách je zmíněna od Jednotného evropského aktu z r. 1986): ER se stává jednou z institucí EU. Vzhledem k politické síle ER (jakožto orgánu složeného z šéfů vlád a předsedy Komise) existuje pochopitelná obava, aby ER zcela nezdominovala institucionální systém EU. Smlouvo proto kompenzuje plnou institucionalizaci ER několika pojistkami.
Zatímco dnes je ER stručně popsána v článku 4 Smlouvy o EU a již jí pak není věnován žádný článek v hlavě smlouvy o ES věnované institucím, v Lisabonské smlouvě je ER věnován článek 15 SEU, který je podstatně podrobnější než dnes platný čl. 4.
Ve vytyčení obecného poslání ER nedochází k žádné podstatné změně: „Evropská rada dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority.“ V rámci již zmíněné snahy o zamezení tomu, aby se z ER stala jakási „superinstituce“, která by odsunula na okraj ostatní orgány EU, však LS vzápětí dodává, že ER „nevykonává legislativní funkci“. LS též výslovně činí z dnes platné praxe závazné pravidlo: „Nestanoví-li Smlouvy jinak, rozhoduje Evropská rada konsensem.“
Nejpodstatnější změna se týká předsednické role v ER: dnes ji vykonáva šéf exekutivy země, která předsedá Radě ministrů (rotující šestiměsíční předsednictví). Lisabonská smlouva zavádí funkci předsedy Evropské rady, kterého ER volí „kvalifikovanou většinou na dobu dva a půl roku s tím, že může být zvolen dvakrát po sobě“. ER jej též může kvalifikovanou většinou odvolat („v případě překážky nebo závažného pochybení“). Nevolí přitom předsedu ze svého středu: smlouva totiž stanoví, že „předseda Evropské rady nesmí zastávat žádnou vnitrostátní funkci“.
Je to zásadní změna z několika důvodů: dnes se mění předseda ER každých šest měsíců; podle LS by svou funkci vykonával 30 měsíců (a mohl být zvolen na dalších 30). Dnes se jedná o „vedlejší úvazek“: předseda ER je především premiérem své země; s LS by se předseda ER své funkci věnoval výlučně (byť je tam jedna odlišná možnost: v jednom z prvních návrhů tohoto článku ještě v Konventu o budoucnosti Evropy bylo předsedovi ER zakázáno vykonávat jakýkoli jiný mandát – ale nakonec to bylo omezeno na zákaz mandátu na národní úrovni. Důvod je prostý: zůstávají tak otevřená vrátka k tomu, aby členové ER eventuálne někdy v budoucnosti mohli rozhodnout, že funkce předsedy Evropské rady a Evropské komise budou vykonávány jednou a toutéž osobou.
Role předsedy ER je vymezena takto:
„6. Předseda Evropské rady:
a) předsedá Evropské radě a vede její jednání,
b) ve spolupráci s předsedou Komise a na základě práce Rady pro obecné záležitosti zajišťuje přípravu a kontinuitu jednání Evropské rady,
c) usiluje o usnadnění soudržnosti a konsensu uvnitř Evropské rady,
d) po každém zasedání Evropské rady předkládá zprávu Evropskému parlamentu.
Předseda Evropské rady zajišťuje na své úrovni a v této funkci vnější zastupování Unie v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“
Podobně jak již to bylo zmíněno ve vztahu ER jako takové k ostatním institucím, tak i zde opět vidíme snahu zajistit, aby předseda ER nevytlačil na okraj jiné instituce – konkrétně v oblasti zahraniční politiky vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
Zavedení dlouhodobého předsedy ER na plný úvazek je asi nejviditelnější a mediálně nejatraktivnější novinkou, kterou LS přináší. Bohužel z části z nesprávných důvodů: média totiž rychle tuto funkci překřtila na „prezidenta EU“, což u mnoha lidí vyvolá zcela falešný pocit podobnosti s funkcí prezidenta USA... Mnoho lidí si též myslí, že LS ruší rotující předsednictví. V našem tisku se člověk může občas dočíst třeba tvrzení, že naše předsednictví by nebylo nastalo, kdyby LS byla ratifikována. To není pravda: pouze Mirek Topolánek by nepředsedal Evropské radě a Karel Schwarzenberg by nepředsedal Radě pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (více viz. článek o Radě).
Dnes je obtížné odhadnout, jak velkou roli tato změna sehraje ve vývoji EU. Mohla by přispět k větší personifikaci a tím i uchopitelnosti, srozumitelnosti v očích svých občanů i mezinárodních partnerů. Bude velmi záležet, kdo bude tuto funkci vykonávat jako první a jakým způsobem začne praxe utvářet vztahy mezi předsedou ER, předsedou EK, vysokým představitelem pro zahraniční politiku, apod.
Podpořte Lisabonskou