Občanství EU
Článek 9 SEU přebírá znění dnešního čl. 17 Smlouvy o ES: „Občanem Unie je každá osoba, která má státní příslušnost členského státu. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je.“ Lisabonská smlouva tedy ve věci občanství naprosto nic nemění oproti současnému stavu.
Z politického a symbolického hlediska dochází jen k určitému posunu tím, že je opakovaně zdůrazněna role občanů v EU a tím i dvojí legitimita EU (od států i od občanů). Lisabonská smlouva to sice nedělá tak výrazně, jako tomu bylo v případě návrhu euroústavy, ale je tu přece jen znatelný posun oproti současným smlouvám. Tento symbolický posun je jedním z důvodů, proč Lisabonská smlouva tak dráždí radikální euroskeptiky: v jejich pojetí musí zůstat Evropská unie ryze mezistátní organizací a jakékoli vytváření přímého vztahu mezi občanem a EU je „falešné“ či přímo nebezpečné.
Podíváme-li se však na vývoj evropské integrace od jejích počátků, vidíme, že tento ryze mezistátní charakter Evropská společenství neměla nikdy – v tom je velký rozdíl mezi evropskou integrací a třeba vznikem OSN či Rady Evropy (což jsou tradiční mezinárodnío organizace mezivládního typu): stačí se podívat na některé formulace Římských smluv z roku 1957 či na judikaturu, která se na jejich základě rozvíjela od 60. let...
Podpořte Lisabonskou