Cíle EU
... jsou vytyčeny článkem 3 SEU.
Nejprve v obecné rovině: „Cílem Unie je podporovat mír, své hodnoty a blahobyt svých obyvatel.“
Následuje výčet konkrétnějších cílů, seřazených do čtyř okruhů:
- prostor pro volný pohyb osob: „Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se ochrany vnějších hranic, azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti.“
- vnitřní trh: „Unie vytváří vnitřní trh. Usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok. Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte. Podporuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.
Respektuje svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost a dbá na zachování a rozvoj evropského kulturního dědictví.
- hospodářská a měnová unie: „Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro.“
- působení ve světě: „Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně svých občanů. Přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv, především práv dítěte, a k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodržování zásad Charty Organizace spojených národů.“
Tento obsáhlý a poněkud nesourodý výčet cílů je výsledkem kompromisu mezi politickými silami nejprve v rámci Konventu o budoucnosti Evropy a následně dvou mezivládních konferencí: na jedné straně „vyvážený hospodářský růst“, „konkurenceschopnost“, „cenová stabilita“; na straně druhé slůvko „sociálně“ před „tržním hospodářstvím“, „společenský pokrok“ „sociální spravedlnost a ochrana“; nebo „vysoký stupeň ochrany a zlepšování kvality životního prostředí“.
Tento článek byl ve středu pozornosti nejrůznějších politických a zájmových skupin. Každý usiloval o to, aby zde bylo výslovně zmíněno „jeho“ téma. Možným kompromisem byla jen velmi obecná formulace bez specifického výčtu dílčích cílů. Konvent a po něm i mezivládní konference se nakonec rozhodly pro opačnpou cestu: pokusit se obsáhlým výčtem uspokojit co nejširší okruh lidí – cíle EU formulovat tak, aby si tam takříkajíc každý přišel na své. Cenou za tento postup je ovšem to, že leckdo si tam rovněž najde body, které mu spíše vadí nebo mu připadají nadbytečné. Výsledný text pak působí trochu jako katalog zbožných přání... Na druhou stranu tam není nic, co by EU posouvalo výrazným způsobem oproti její dnešní realitě. Například slovo „sociálně tržní hospodářství“ u některých lidí vyvolává vášně a bouřlivé ideologické debaty, ale přitom věrně popisuje realitu hospdářského systému všech zemí EU, které, byť každá po svém, všechny kombinují principy volného trhu a sociálního státu. Stejně tak se lze ptát, proč v této obecné rovině má být zmiňováno relativně specifické téma práv dítěte – ale na druhou stranu asi nikdo nebude tvrdit, že se nejedná o ušlechtilý cíl.
Nejvýraznější změnou v tomto článku mezi „euroústavou“ a Lisabonskou smlouvou je vyškrtnutí (na francouzskou žádost) zmínky o „volné a nepokřivené soutěži“, na které je založen vnitřní trh. Pro francouzské vyjednavače to byl důležitý symbol, protože právě teze, že euroústava dělá z konkurence dogma a cíl sám o sobě, byla velmi silně (a úspěšně) využita francouzskou radikální levicí v kampani k referendu o euroústavě, která vedla k jejímu zamítnutí. Ostatní delegace přijaly argumentaci, že hospodářská soutěž jako taková není cílem, ale nástrojem. V tomto článku byla proto tato zmínka vyškrtnuta, princip volné soutěže však je nadále zakotven v jiných pasáží smluv (např. čl 119 SFEU: „Činnosti členských států a Unie ve smyslu článku 3 SEU zahrnují (...) zavedení hospodářské politiky, (...) která je prováděna v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží“.
Článek věnovaný cílům EU je zakončen větou, která připomíná omezení kompetencí EU a jejich výkonu: „Unie sleduje své cíle vhodnými prostředky na základě pravomocí, které jsou jí Smlouvami svěřeny.“
Nejprve v obecné rovině: „Cílem Unie je podporovat mír, své hodnoty a blahobyt svých obyvatel.“
Následuje výčet konkrétnějších cílů, seřazených do čtyř okruhů:
- prostor pro volný pohyb osob: „Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se ochrany vnějších hranic, azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti.“
- vnitřní trh: „Unie vytváří vnitřní trh. Usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok. Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte. Podporuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.
Respektuje svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost a dbá na zachování a rozvoj evropského kulturního dědictví.
- hospodářská a měnová unie: „Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro.“
- působení ve světě: „Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně svých občanů. Přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv, především práv dítěte, a k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodržování zásad Charty Organizace spojených národů.“
Tento obsáhlý a poněkud nesourodý výčet cílů je výsledkem kompromisu mezi politickými silami nejprve v rámci Konventu o budoucnosti Evropy a následně dvou mezivládních konferencí: na jedné straně „vyvážený hospodářský růst“, „konkurenceschopnost“, „cenová stabilita“; na straně druhé slůvko „sociálně“ před „tržním hospodářstvím“, „společenský pokrok“ „sociální spravedlnost a ochrana“; nebo „vysoký stupeň ochrany a zlepšování kvality životního prostředí“.
Tento článek byl ve středu pozornosti nejrůznějších politických a zájmových skupin. Každý usiloval o to, aby zde bylo výslovně zmíněno „jeho“ téma. Možným kompromisem byla jen velmi obecná formulace bez specifického výčtu dílčích cílů. Konvent a po něm i mezivládní konference se nakonec rozhodly pro opačnpou cestu: pokusit se obsáhlým výčtem uspokojit co nejširší okruh lidí – cíle EU formulovat tak, aby si tam takříkajíc každý přišel na své. Cenou za tento postup je ovšem to, že leckdo si tam rovněž najde body, které mu spíše vadí nebo mu připadají nadbytečné. Výsledný text pak působí trochu jako katalog zbožných přání... Na druhou stranu tam není nic, co by EU posouvalo výrazným způsobem oproti její dnešní realitě. Například slovo „sociálně tržní hospodářství“ u některých lidí vyvolává vášně a bouřlivé ideologické debaty, ale přitom věrně popisuje realitu hospdářského systému všech zemí EU, které, byť každá po svém, všechny kombinují principy volného trhu a sociálního státu. Stejně tak se lze ptát, proč v této obecné rovině má být zmiňováno relativně specifické téma práv dítěte – ale na druhou stranu asi nikdo nebude tvrdit, že se nejedná o ušlechtilý cíl.
Nejvýraznější změnou v tomto článku mezi „euroústavou“ a Lisabonskou smlouvou je vyškrtnutí (na francouzskou žádost) zmínky o „volné a nepokřivené soutěži“, na které je založen vnitřní trh. Pro francouzské vyjednavače to byl důležitý symbol, protože právě teze, že euroústava dělá z konkurence dogma a cíl sám o sobě, byla velmi silně (a úspěšně) využita francouzskou radikální levicí v kampani k referendu o euroústavě, která vedla k jejímu zamítnutí. Ostatní delegace přijaly argumentaci, že hospodářská soutěž jako taková není cílem, ale nástrojem. V tomto článku byla proto tato zmínka vyškrtnuta, princip volné soutěže však je nadále zakotven v jiných pasáží smluv (např. čl 119 SFEU: „Činnosti členských států a Unie ve smyslu článku 3 SEU zahrnují (...) zavedení hospodářské politiky, (...) která je prováděna v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží“.
Článek věnovaný cílům EU je zakončen větou, která připomíná omezení kompetencí EU a jejich výkonu: „Unie sleduje své cíle vhodnými prostředky na základě pravomocí, které jsou jí Smlouvami svěřeny.“
Podpořte Lisabonskou