Euroskupina
Lisabonská smlouva institucionalizuje existenci tzv. euroskupiny – tedy Rady ministrů financí v sestavě bez ministrů zemí, které zatím nepřijaly euro. Jedná se o citlivou otázku: na jednu stranu je pochopitelné, že země, které se odhodlaly k tak zásadnímu kroku, jakým je vytvoření jednotné měny, si přejí koordinovat svou politiku a nechtějí si do svých rozhodnutí ve věcech týkajících se eura „nechat mluvit“ od zemí, které euro nemají. Na druhou stranu mnoho členských zemí a evropské instituce (Komise, EP) jsou tradičně velmi citlivé na jakékoli pokusy o institucionalizaci jakýchsi uzavřených spolků uvnitř EU... Přílišná institucionalizace a posílení „euroskupiny“ by také mohla znamenat hrozbu pro nezávislost Evropské centrální banky. Právě tato otázka je ve středu jednoho z tradičních sporů mezi Francií a Německem. Lisabonská smlouva je kompromisem: uznává existenci euroskupiny, ale nedává jí žádné velké pravomoci.
Jedná se především o články 136 a 137 SFEU a protokol č. 14. Příklad kompromisního charakteru institucionalizace „euroskupiny“ najdeme např. v čl. 136-1a, kde je řeč o opatřeních „k vypracování směrů hospodářské politiky“ pro země eurozóny, „přičemž se dbá na to, aby byly slučitelné se směry přijímanými pro celou Unii a byl nad nimi zajištěn dohled“.
Zmíněný protokol jednak připomíná, že se jedná o „neformální schůzky“ (euroskupina tedy nikterak nenahrazuje Radu „Eco-fin“) a potvrzuje již zavedenou praxi: členové euroskupiny si mezi sebou volí předsedu na 36 měsíců.
Z našeho pohledu může mít výhledově určitý význam jedna novinka týkající se euroskupiny: čl. 140-2 SFEU, který stanoví postup pro rozšiřování eurozóny, zavádí jednu novou etapu: rozhodnutí je nadále v rukou Rady, která rozhoduje na návrh Evropské komise, avšak nesmí rozhodnout, dokud nedostane doporučení od euroskupiny (přijaté kvalifikovanou většinou). Euroskupina má však povinnost své doporučení přijmout ve lhůtě 6 měsíců od doručení návrhu Komise.
Podpořte Lisabonskou