Evropský parlament
Jak už to je zvykem do Jednotného evropského aktu, Evropský parlament (EP) je jedním z velkých vítězů jednání o nové smlouvě. Je zde téměř úplně dotažen vývoj od spíše jen poradního tělesa po skutečného „spoluzákonodárce“ EU.
Dnes je to tak, že k přijetí legislativního aktu smlouvy počítají s různými procedurami:
- buď je EP zcela vyloučen
- nebo je jen nezávazně konzultován („konzultace“)
- nebo je postaven na roveň Radě EU, ale může být Radou přehlasován („spolupráce“ – po Nice 2000 již však téměř nepoužívaná procedura )
- nebo je zcela postaven na na roveň Radě EU, která jej nemůže přehlasovat – takže EP má de facto právo veta na přijetí evropské legislativy („spolurozhodování“ – po Amsterdamu 1997 a Nice 2000 již velmi používaná procedura, ale přece jen ještě ne zcela zobecněná).
Lisabonská smlouva činí z dosavadní procedury „spolurozhodování“ řádnou legislativní proceduru. Ponechává jen několik vyjímek (23 případů), kde je EP pouze konzultován. Navíc i v těchto oblastech je EP posílen – protože v některých případech doposud není ani konzultován. EP též získává stejnou pravomoc jako Rada ve věci celého rozpočtu EU (doposud mohl být u některých částí rozpočtu přehlasován Radou).
Rozšiřuje se také počet aktů EU, ke kterým je zapotřebí souhlasu EP (např. tzv klauzule „passerelle“ či zahájení posílené spolupráce). Posiluje se vliv EP na výběr předsedy Evropské komise.
Počet členů EP je stanoven na 751 (750 + předseda). Žádná země nemůže mít méně než 6 poslanců a žádná více než 96.
Celkově Lisabonská smlouva posiluje parlamentní rozměr Evropské unie. V zájmu zachování rovnováhy mezi členskými státy a EP zůstává nadále monopol zákonodárné iniciativy v rukou Evropské komise, což je asi největší rozdíl mezi EP a parlamenty na úrovni států. Je posílena rovnováha mezi oběma zdroji legitimity EU, kterými jsou státy a občané.
Podpořte Lisabonskou