Komentář k článku Václava Klause „Manuál k Lisabonské smlouvě pro začátečníky“
(MFDnes, 27/12/2008)
1. „Všechny smlouvy – s výjimkou té první – jsou rozvíjením a pozměňováním smluv předcházejících, nemají tedy smysl samy o sobě. Nelze jim ani porozumět, nemáme-li vedle sebe smlouvy ostatní.“
To je pravda, ovšem platí to o jakékoli novelizaci zákona či mezinárodní smlouvy. Stačí se podívat na běžnou produkci našeho parlamentu. Václav Klaus zde účelově vytváří u čtenáře dojem, že se smlouvami zakládajícími EU cosi není v pořádku, jako kdyby nám jejich autoři chtěli něco skrývat.
Je to navíc úplně falešný problém: není těžké si opatřit tzv. konsolidované znění smluv, tedy jejich ucelený a kompletní text aktualizovaný podle poslední smlouvy (a většinou s grafickým vyznačením pasáží, které jsou nové či pozměněné).
* * *
2. „Každá smlouva znamená tu drobné, tu zásadní posouvání evropského integračního procesu směrem k větší a větší unifikaci a centralizaci a k oslabování pozic a pravomocí členských států.
Smlouvy postupně prohlubují evropskou integraci, a to z jednoho prostého důvodu: členské státy si to přejí. Použití slov jako „unifikace“ – tedy slov s pejorativním nádechem – je projevem ideologického a priori, nikoli neutrální analýzou. Zda posílení integrace (resp. EU) je „oslabením pozic a pravomocí členských států“ je velmi diskutabilní. Vzhledem k tomu, že EU je především nástrojem států na prosazování jejich zájmů na evropské úrovni tam, kde tuto úroveň považují za efektivnější, neplatí pravidlo, že posiluje-li EU, oslabují státy. Formálně to působí logicky, ale ve skutečnosti je to mnohem složitější. Pomozme si jednoduchým příkladem (který je třeba samozřejmě brát s nadsázkou):
- situace A: mám moped, které je jen a jen můj, jezdím si na něm kdy chci, kam chci, atd. Na auto ale nemám peníze.
- situace B: svůj moped jsem prodal, místo něho mám kolo, ale také jsem společně s několika kamarády koupil auto. Nemohu je sice používat, kdykoli se mi zlíbí, musím se s nimi dohadovat o výdajích na údržbu a na pravidlech jeho využívání každým z nás – ale přece jen mám k dispozici auto, byť ne na 100% (a po blízkém okolí dál jezdím na kole).
Logika Václava Klause: zchudl jsem (měl jsem moped, teď mám jen kolo; peníze, které jsem za tuto výměnu obdržel jsem investoval do auta, které není výlučně moje – takže dle logiky VK jsem o ně přišel). Z mého pohledu jsem získal: ne absolutně (samozřejmě by bylo lepší mít kolo, moped i auto a to všechno jen pro sebe), ale přece jen získal: spolumajitelství auta mi dává možnosti, které jsem před tím vůbec neměl.
* * *
3. „V rámci německého předsednictví EU v první polovině roku 2007 se kancléřce Merkelové podařilo přesvědčit členské země (včetně České republiky, reprezentované premiérem Topolánkem), že „vadou“ Ústavní smlouvy byla pouze:
- její forma, neboť Ústava byla napsána jako ucelený text. Díky tomu ji bylo možné číst a pochopit;
- a několik příliš do očí bijících věcí, které připomínaly, že se EU stává státem (vlajka, hymna, prezident, státní svátek, atd.) a přestává být mezistátní organizací.
Proto navrhla přepsat Ústavní smlouvu do úplně jiného textu, do formy dodatků ke stávajícím smlouvám. Tento postup byl schválen v červnu 2007 a protože byl text doděláván až v druhé polovině téhož roku v rámci portugalského předsednictví, dostal název Lisabonská smlouva.“
Opět zde autor naznačuje jakýsi pokus o spiknutí. Ve skutečnosti důvodem této změny byly požadavky zemí, jejichž vlády jsou více či méně euroskeptické (Česká republika, Velká Británie) a jejichž voliči v referendu hlasovali proti „euroústavě“ (mimochodem: o tom, proč kupříkladu Francouzi hlasovali proti „euroústavě“, by se toho dalo napsat hodně a má to málo společného s postoji Václava Klause k EU): tyto vlády hodnotily právě formu „euroústavy“ jako jeden z nejproblematičtějších bodů (opět z různých důvodů).
Ani „euroústava“ ani Lisabonská smlouva nedělá z EU stát; tradiční mezinárodní organizací však Evropská společenství nebyla nikdy: hned od Římslých smluv z roku 1957 vlády členských zemí záměrně vytvářejí hybridní útvar, který má federativní prvky, ale v jiných (podstatných) aspektech zůstává mezinárodní organizací. Ve svém černobílém vidění Václav Klaus odmítá připustit, že by se EU mohla vymykat tradičním škatulkám.
A mimochodem: vlajka nedělá z mezinárodní organizace stát: jsou OSN či Olympijské hnutí státy?
* * *
4. „Lisabonská smlouva je ve své podstatě zamítnutou Ústavní smlouvou, ale všechno důležité v ní zůstalo. Výslovně to potvrdil i hlavní vyjednávač původní Ústavní smlouvy, bývalý francouzský prezident Giscard d’Estaing: „Rozdíl mezi původní Ústavou a současnou Lisabonskou smlouvou je v přístupu spíše než v obsahu” (The Independent, 30. 10. 2007).“
Stejně jako u Lisabonské smlouvy i u „euroústavy“ Václav Klaus (ať už účelově či z nevědomosti) naprosto přeceňoval a přeceňuje rozsah změn, které tyto smlouvy přinášejí co do obsahu evropské integrace (zejména co se kompetencí týče). Proto nevidí či nechce vidět, že to podstatné, co s sebou přinášela „euroústava“, byla právě forma a celková koncepce, přístup, symbolika.
„Euroústava“ byla zlomem ve vývoji EU tím, že přepisovala existující smlouvy tak, aby byly v souladu se základním postulátem, že EU není jen unií států, ale unií států a občanů (tj. opět: ne státem, ale unií originálního typu). Její článek 1 např. začínal větou: „Inspirujíc se vůlí občanů a států Evropy vytvořit svou společnou budoucnost tato Ústava zakládá Evropskou unii.“ To s sebou nese symboliku, která je silnější než tradiční mezinárodní organizace (kde jde jen o státy), ale slabší než federální státy („We the people of the United States...“). Je to přelom v pojmové a symbolické rovině, ale v praxi to nic moc nemění – implicitně je tato dvojí legitimita EU (odvozená od států i od občanů) zakódována již v Římských smlouvách, což bylo potvrzeno např. judikaturou Soudního dvora ES (rozhodnutí Van Gend en Loos z roku 1963, kde Soudní dvůr říká, že „Společenství ustavuje nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch Státy omezily svá suverénní práva a jehož subjekty jsou nejen členské státy, ale též jejich státní příslušníci“) či rozhodnutím volit Evropský parlament přímo občany.
Přínosy „euroústavy“ šlo shrnout do tří okruhů, které bych dle důležitosti shrnul takto: 1. symbolická rovina a výslovné pojmenování reality EU jakožto unie států a občanů; 2. reforma institucí; 3. dílčí rozšíření kompetencí a změny týkajících se obsahu politik EU. Lisabonská smlouva více méně eliminovala bod 1 a plus/minus ponechala body 2 a 3. Takže Giscard d’Estaing má pravdu, ale jeho věta neznamená, že změna mezi „euroústavou“ a Lisabonskou smlouvou je jen kosmetická. Vlády, které o tuto změnu usilovaly, věděly proč. Symboly totiž v politice hrají nemalou roli...
* * *
5. „Lisabonská smlouva ve velkém rozsahu přesouvá pravomoci z jednotlivých členských zemí do „Bruselu“, neboli na orgány EU. Jedná se i o velice citlivé oblasti sociální politiky, energetiky, nepřímých daní, justice, bezpečnosti, vojenských otázek, zahraniční politiky, atd. (Vznikne např. i evropská policie, která bude smět zasahovat na území všech členských států.)“
O žádném velkém rozsahu nemůže být řeč. Více např. zde.
Buďme konkrétní. Ve všech vyjmenovaných oblastech již EU působit může podle dnešních smluv, ke kterým jsme přistoupili referendem z roku 2003. K určitému rozšíření pravomocí dochází jen ve dvou zde vyjmenovaných oblastech: v energetice a v oblasti justice a bezpečnosti. V obou případech jde o zcela adekvátní reakci na globální vývoj (energetická krize, mezinárodní terorismus, apod.).
Dovětek o „evropské policii“ je manipulátorskou polopravdou těžkého kalibru – více na toto téma zde.
* * *
6. „Smlouva zavádí pravomoci jako by šlo o stát federálního typu (aniž by ale obsahovala pojistky typické pro ústavy federálních států – není tam ani to, co bylo v Ústavě federálního Československa do 31. prosince 1992). Zavádí kategorii výlučných pravomocí Unie, které jsou pravomocím členských zemí nadřazeny. Bylo-li dosud základní charakteristikou „sdílení pravomocí“, neboli sdílení suverenity, místo toho vzniká suverenita „evropská“. Dále se zavádí tzv. podpůrná pravomoc Unie, která dovoluje EU zasahovat do oblastí jako je „ochrana a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež, sport, civilní ochrana …”. EU tak bude moci zasahovat členským státům v podstatě do všeho. To je zesíleno i tím, že Lisabonská smlouva vůbec nezmiňuje žádné “výlučné pravomoci” členských států, tedy výčet oblastí, do kterých by EU v žádném případě nesměla zasahovat.“
Netuším, jaké pojistky, které údajně existovaly v případě ČSFR, by Václav Klaus chtěl. Ale nevím o federálním státu, kde by jednotlivé části federace měly takové postavení, takovou míru vlivu na federální úroveň, takovou řadu pojistek pro obranu svých zájmů a takovou míru suverenity, jakou mají země v EU – před i po Lisabonu. Jen namátkou: jednomyslnost v klíčových oblastech (od změn smluv, přes daně po zahraniční politiku); institucionální uspořádání, kde centrální roli drží v rukou státy, resp. jejich vlády; zachování mezinárodní právní subjektivity a suverenity každé země; absolutní kontrola států nad zdroji rozpočtu EU; atd.
Pokud jde o „výlučné kompetence“, není pravda, že je Lisabonská smlouva zavádí – pouze zavádí toto výslovné a jasné pojmenování, ale co do obsahu se nic nemění. Václav Klaus, který má neustále pocit, že je občanům ve věci EU něco zatajováno, by měl takovéto sémantické posuny, kdy se věci začínají nazývat pravými jmény, naopak vítat! Pro pořádek výlučné kompetence EU vyjmenujme. Je jich pět: a) celní unie; b) stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu; c) měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro; d) zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky; e) společná obchodní politika. Ve všech těchto oblastech je „výlučnost“ kompetence EU otázkou zdravého rozumu: nelze přece mít společnou měnu a různé měnové politiky; nelze mít jednotný vnitřní trh bez hranic a s vnějšími partnery dojednávat pro každou zemi EU rozdílné obchodní smlouvy či cla...
Navzdory tvrzení V. Klause stále vše stojí na principu sdílené suverenity. Větě o vzniku „suverenity evropské“ nerozumím a nevím, kde pro ni lze v Lisabonské smlouvě najít oporu.
Pokud jde o podpůrné kompetence, jsou definovány takto: „V některých oblastech a za podmínek stanovených Smlouvami má Unie pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by přitom v těchto oblastech nahrazovala jejich pravomoc.“ Možnost zasahovat státům do jejich záležitostí na základě tohoto typu kompetencí je tedy velmi omezená: EU může nabízet podpůrné programy, může usilovat o koordinaci, atd. – ale naprosto nemůže členské státy v těchto oblastech k něčemu nutit. Václav Klaus navíc účelově opomíjí slova „za podmínek stanovených Smlouvami“ a na ně navazující fakt, že každé jím obecně vyjmenované oblasti jsou pak ve smlouvách věnovány podrobné články, které přesněji vymezují, co EU v dané oblasti může dělat. A v těchto článcích pak nacházíme věty, o kterých Václav Klaus mlčí, typu „Evropský parlament a Rada přijímají podpůrná opatření, s vyloučením harmonizace právních předpisů členských států“ – tedy další pojistky proti zásahům EU do záležitostí států.
Václav Klaus též pomlčel o těchto dvou klíčových zásadách, které ve smlouvách najdeme:
„Podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům.“
a
„Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“
* * *
7. „Smlouva ve více než padesáti oblastech zavádí většinové hlasování, ač tam dosud bylo nutné rozhodovat jednomyslně. Členské státy tak ztrácí jeden z atributů své svrchovanosti (možnost zamezit iniciativě, kterou si nepřejí).“
Tento údaj je nepřesný a zavádějící. Záleží na tom, co přesně počítáme – zda počítáme všechny články, které umožňují hlasování kvalifikovanou většinou (tak se skutečně dostáváme zhruba k číslu 50), nebo skutečně obecné oblasti kompetencí, jak to naznačuje Václav Klaus. Každopádně Lisabonská smlouva nepopiratelně posiluje možnost využívat hlasování kvalifikovanou většinou. Je legitimní debatovat, zda je to dobře či špatně, ale není fér to prezentovat jako revoluční změnu. Spočítáme-li totiž články, které s tímto typem hlasování počítají, zjistíme, že jich doposud bylo 150 (38 od Římských smluv, 50 od Jednotného evropského aktu, 80 od Maastrichtské smlouvy, 104 od Amsterdamské smlouvy, 150 od Niceské smlouvy; zdroj: analýza britské Dolní sněmovny). Lisabonská smlouva tak zcela zapadá do kontinuity dosavadního vývoje EU.
Navíc 50 článků neznamená 50 obecných oblastí působnosti – ve většině případů se jedná o smlouvami velmi úzce vymezená témata a ne nutně o přijímání legislativy (patří tam i spíše procedurální či jednorázová rozhodnutí, jako třeba volba předsedy Evropské rady).
Že hlasování kvalifikovanou většinou je omezením suverenity, to je pravda. Ale je to princip, který byl přijat již v Římských smlouvách z roku 1957 (jak již zmíněno: již Římské smlouvy zavedly hlasování kvalifikovanou většinou).
Obecně vzato Václav Klaus má zcela extrémní a teoretické pojetí svrchovanosti: svou svrchovanost omezujeme nejen kvůli EU. Třeba členství v NATO omezuje naši suverenitu v otázce tak závažné, jako je otázka války a míru: je-li některý člen NATO napaden, jsme automaticky povinni mu přijít vojensky na pomoc...
* * *
8. „Je zavedena právní subjektivita EU, což je velmi blízké vzniku nového státu.“
Evropské společenství již má právní subjektivitu, a to od r. 1957... Opět se tak nejedná o nějakou revoluci, ale o zjednodušení unijního systému, které by Václav Klaus měl přivítat, jde-li mu o čitelnost EU pro občany.
* * *
9. „Snižuje se hlasovací váha menších zemí, včetně České republiky, a posiluje se hlasovací váha větších zemí. Potlačuje se princip rovnosti států, větší význam dostává počet občanů. Proto se váha německého hlasu zhruba zdvojnásobí, zatímco váha našeho hlasu se naopak dvakrát sníží.“
O tomto tématu více zde.
* * *
10. „Smlouva zahrnuje velmi široce pojatou Listinu základních práv EU. Ta bude mít stejnou sílu, jako sama Lisabonská smlouva a bude si proto nárokovat i přednost před ústavami jednotlivých členských zemí včetně naší.“
Charta je obestřena takovým množstvím pojistek proti zneužití, že skutečně není proč se jí bát...
Zde je několik klíčových citátů:
„Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách. Práva, svobody a zásady obsažené v Listině se vykládají v souladu s obecnými ustanoveními v hlavě VII Listiny, jimiž se řídí její výklad a použití, a s náležitým přihlédnutím k vysvětlením zmíněným v Listině, jež uvádějí zdroje těchto ustanovení.“
„Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.“
„Tato listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách.“
„Pokud tato listina uznává základní práva, která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, musí být tato práva vykládána v souladu s těmito tradicemi.“
„Ustanovení této listiny, která obsahují zásady, mohou být prováděna legislativními a exekutivními akty přijímanými orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a akty členských států, provádějí-li právo Unie, při výkonu jejich pravomocí. Před soudem se jich lze dovolávat pouze pro účely výkladu a kontroly zákonnosti těchto aktů.“
„K vnitrostátním právním předpisům a zvyklostem musí být plně přihlíženo tak, jak je stanoveno v této listině.“
„Soudy Unie a členských států náležitě přihlížejí k vysvětlením vypracovaným jako pomůcka pro výklad této listiny.“
* * *
11. „Lisabonská smlouva je krokem zpět k odmítnuté Evropské ústavě. Je dokumentem, který představuje výrazný posun od Evropy států k Evropě jednoho evropského státu. Znamená přesun od dobrovolné a stále znovu a znovu domlouvané a potvrzované spolupráce evropských států v tisících konkrétních záležitostech k jednou pro vždy platné dominanci orgánů a institucí unijních nad orgány a institucemi jednotlivých členských států. Vede k prohlubování demokratického deficitu. Parlament České republiky má o všech těchto věcech dosud právo rozhodnout. Pokud bude platit Lisabonská smlouva, přestane tato možnost existovat.“
Tato závěrečná dramatizace nemá oporu ve věcných argumentech. Vytváří pocit fatálního přelomu, který je však zcela falešný. Jaká „pro vždy platná dominance“? Jak to, že náš Parlament ztratí právo rozhodovat? Naopak, národní parlamenty získají silnější roli v unijních záležitostech, než mají dnes...
Demokratický deficit Lisabonská smlouva naopak snižuje (posílení Evropského parlamentu, národních Parlamentů, průhlednost legislativní práce Rady, vliv voleb do EP na volbu předsedy Evropské komise, atd.).
Podpořte Lisabonskou